Hosté na zemi

V roce 2010 vydala Aneta spolu s manželem Petrem knihu černobílých fotografií z prostředí lidí bez domova s názvem HOSTÉ NA ZEMI. Více v úvodníku knihy (pod obrázkem).

Úvodník knihy HOSTÉ NA ZEMI (2010, Aneta a Petr Maclovi, výběr fotografií k nahlédnutí zde)

Lidé na fotografiích byli či jsou v nelehké životní situaci. Mnozí z nich již nežijí.

Část veřejnosti, včetně odborné a politické se domnívá, že si za TO můžou sami. Někteří novináři či televizní reportéři tento dojem posilují záběry opilců u supermarketů. Viděl jsem televizní reportáž, ve které byli opilí pánové u Tesca označováni jako místní bezdomovci. Osobně jsem je znal. Všichni bydleli. Jen se rádi denně scházeli u Tesca, popíjeli laciné víno a povídali si. Tím nechci říct, že se bezdomovci nescházejí u supermarketů, nejsou opilí a nevzbuzují pohoršení.

Pracuji 15 let v Oblastní charitě Hradec Králové jako zaměstnanec azylového zařízení Dům Matky Terezy. Ti, o kterých se společnost domnívá, že jsou bezdomovci, představují jen špičku ledovce. Nemluví se o psychicky nemocných lidech, kteří díky svému handicapu a neexistenci vlastní rodiny žijí na ulici. Totéž platí pro zdravotně postižené, mentálně retardované a přestárlé. Nemluví se o velkém množství rozpadajících se rodin, ze kterých se rekrutuje významná část bezdomovců. Nemluví se o mladých lidech, kteří po propuštění z dětského domova zkoušejí často neúspěšně obstát. Nemluví se o zneužívání psychicky méně odolných jedinců k trestné činnosti, kdy obvykle do výkonu trestu nastupuje tzv. bílý kůň, nikoliv osoba, která trestnou činnost vymyslela. Nemluví se o kapacitně nedostatečné nebo finančně nedostupné síti sociálně zdravotních služeb pro výše uváděnou skupinu obyvatel. Nemluví se o nedostatečné kontrole zaměstnavatelů, kteří zacházejí se zaměstnanými bezdomovci jako s novodobými otroky. Nemluví se o inženýrech, doktorech, bývalých podnikatelích, vrcholových sportovcích, kteří se objevují v azylovém zařízení čas od času rovněž. Nemluví se o narůstajícím počtu těchto lidí v posledních letech. O významném zastoupení žen a mladistvých.

Na druhou stranu patří k fenoménu bezdomovectví taktéž alkoholismus, krádeže, předstírání, lhaní, infekční nemoci, nepořádek, agrese, ztráta sebevědomí, parazitování, beznaděj, život ze dne na den. Po čase si člověk zvykne. Jakékoliv změně k lepšímu nevěří, dokonce se jí paradoxně obává.

Nejsou však tyto vlastnosti, postoje, situace přítomné i mezi "domovci"? Samozřejmě, že jsou. Jen jinak zabalené. V pěkných šatech. Právníky ošetřené. Společensky tolerované.

Paní primářka v nemocnici se mě zcela vážně ptala, proč se o tyto lidi staráme? Proč se nevěnujeme lidem, kteří si naši pozornost zaslouží? Vzpomněl jsem si na Pavla B., který se sourozenci musel plivat na vlastní matku ležící v krvi, poté co ji opilý manžel opět zbil. Kdyby neplivali, dostali by také. Pavel je dnes dospělý, opakovaně se vrací do vězení, chová se podobně jako jeho otec. Nic jsem jí tehdy neodpověděl.

V Praze v politických kruzích a ve státní správě se začíná realizovat sociální program "Vyčistíme Prahu od nepřizpůsobivých". Objevily se bilbordy, na kterých je mimo jiné "Pryč s bezdomovci" Za městem má vzniknout tábor, kam se mají bezdomovci vyvážet. Radní vysvětloval, že to bude pro jejich dobro. Vzniká dojem, že jsme MY, spořádaní občané a ONI, bezdomovci. Dobří - špatní. Na podobné odlišnosti lidí si ještě nedávno založil svoji živnost jistý Josif Vissarionovič či Adolf se svými konstábly.

Materiální bída je přetěžká věc. V těsné blízkosti s ní a jako jedna z příčin jde bída ducha. V ní jsme namočeni také my "domovci". Sobectví, hloupost, neznalost, chorobné ambice, zmatení hodnot, touha ovládat, soudit, xenofobie.... Bída nás všech. A bída plodí bídu. Záleží na naší ochotně a schopni tyto věci vidět. (Třeba nám to dojde opravdu až na korbě auta, které nás poveze do tábora za městem). V každém případě - Bůh s námi!

Petr Macl